Psi
28. 10. 2007
Jmenuju se Betyna a jsem plemene pražský krysařík barvy hnědé s pálením. Nemám průkaz původu, ale mě to nevadí a páníčkům taky ne. Říkají mi Bebe, Bee, Betynko, Betíňo, Betúšku, a maličkatá. Narodila jsem se 12. července 1997 na Velkém Karlově. Dovezla mě do mého nového domova sestřenka mojí paničky (od ní má panička Chestera) o prázdninách. Nejdřív jsem se seznámila s dalšími psi, které měla panička už doma Filipem (Filip byla fena a né pes jak její jméno napovídá, nebudu vám tu, ale vyprávět jak k tomuto jménu přišla, protože je to na dlouho) a jejím synem Fíkem. S Filipem jsem si moc nerozuměla, pořád na mě vrčela a když jsem udělala něco špatně tak mě jako správný vůdce smečky potrestala. Jednou, jsem jí vlezla do misky a ona mě málem zakousla, kdyby panička s její mamkou nezasáhly. S Fíkem to bylo úplně jiné, s tím jsem si hned rozuměla. Vždycky jsme si spolu hráli na honěnou a já jsem ho vždycky tahala za chlupy a kousala ho do tlapek. Teď už si spolu nehrajeme, protože je Fík už moc starý a já nejsem taky zrovna nejmladší. O prázdninách v ro ce 2005 k nám přibyl další člen psí smečky labradorský retrívr Chester. Ze začátku jsme byli stejně velcí a tak jsme se spolu prali a hráli si, ale pak až byl větší tak už jsem si s ním hrát nechtěla, protože nedával pozor a vždycky na mě šlápl. S našimi kocoury si taky docela rozumím. Monty si se mnou většinou hraje, ale Felix na mě jenom pořád prská. Nejradši jím a běhám venku, ale jenom v létě v zimě jsem radši zalezlá ve svým pelíšku. To je asi všechno z mého života, pokud se bude dít něco extra tak vás budu určitě informovat. Mrkněte se taky na mé fotky, které najdete zde a fotky z roku 2008 jsou tady
Jmenuju se Fík, říkají mi Fíku, Fíčku, Fína a dědo. Jsem kříženec, po mé matce jsem velšteriér a otec byl asi knírač, protože si mě všichni pletou s kníračem (teda když jsem otrimovaný). Narodil jsem se 18. srpna 1992 u svých pánečků v Nížkovicích. Původně si mě zamluvila jedna paní v Nížkovicích, ale nakonec si pro mě nepřišla, tak si mě nechali pánečci doma. Vyrůstal jsem se svojí mamkou Filipem (proč se jmenovala Filip vysvětlovala už Betyna). Nikdo mě necvičil ani se mnou nechodil ven takže jsem vůbec neposlouchal a když mi někdo nasadil obojek a vodítko tak jsem se nepohnul z místa, protože jsem se bál. V mých osmi letech mě naučila trošku poslouchat a chodit na vodítku panička (v té době jí bylo už deset let). V roce 1997 se naše smečka rozrostla o dalšího psa Betynu pražského krysaříka. Hned od začátku jsme byli velcí kamarádi. Hráli jsme si na honěnou a dělali různé vylomeniny. Teď už si spolu nehrajeme, protože už na to nemáme věk. Na začátku roku 1999 mě umřela maminka a byl jsem z toho tak strašně smutný, že jsem tří dny nejedl, ale nakonec mě hlad přemohl a za nějaký čas jsem byl zas v pořádku. V roce 2005 se naše smečka rozrostla o dalšího člena Chestera labradorského retrívra. Ze začátku se mě moc nezdál a dával jsem mu to patřičně najevo takže se mě bál, ale potom jsem zjistil, že mi nechce přebrat postavení ve smečce a nakonec jsme se skamarádili. Později když začínal dospívat, tak mi chtěl sebrat postavení vůdce v naší psí smečce, ale já jsem ho nenechal a párkrát jsem se s ním porval a on se vždycky stáhl. Nejhorší to ale je když začne Betyna hárat. Já si ji hlídám a on okolo ní nesmí projít nebo bude zle. Jednou jsem se naštval a vyjel po něm, ale to jsem neměl dělat, protože mě chytil pod krkem, praštlil se mnou o zem a trošku mi prokousl hlavu tak, že mi tekla krev. To se panička strašně naštvala a odvedla mě ke svojí babičce, kde jsem byl tak dlouho dokud Betyna nepřestala hárat. Ještě štěstí, že jsem tam nebyl sám, paniččina babička má totiž taky pejska, jmenuje se Asta a je to jezevčík. No jinak nejradši ležím a spím, protože se vždycky brzo po vycházkách unavím, už taky nejsem přece nejmladší. Jinak docela rád honím kočky a kdybych byl mladší, tak bych s nima hned zatřepal. Teď jsem si vzpoměl ještě na jednu takovou historku, kterou jsem prožil s mojí mamkou. To jsme se s mými páníčky vraceli z lesa a šli jsme k paniččiné babičce na návštěvu. Páneček nás zavřel na dvoře, kde byla králíkárna, no a to neměl dělat, protože já a mamka jsme si králíkárnu otevřeli a začali jsme vytahovat králíky ven, samozřejmě, že jsme je hned všechny zakousli. Stačili jsme to tak udělat se čtyřma králíkama, ale panička se zrovna podívala z okna a upozornila svého dědečka, takže jsme měli po srandě. Samozřejmě, nás paniččin dědeček pěkně seřezal, protože ti králíci byli už skoro velcí na zabití. No a jinak to je z mého života asi všechno. Podívejte se taky na moje fotky, které najdete zde a z roku 2008 najdete tady
(Není to náš pes, ale je to pes babičky mojí paničky)
Jmenuju se Asta, říkají mi Asto, Asťulo a Asťucho. Jsem plemene dlouhosrstý jezevčík barvy černé s pálením. Narodila jsem se v Nížkovicích 30. srpna 1997. Ze všech štěňat jsem zbyla já a moje ségra. Takže se můj páneček rozhodoval mezi mnou a jí. Nakonec nechal svojí vnučku ať jedno štěně vybere. Ta si nakonec vybrala mě (říkám že je moje "adoptivní panička"). Takže teď bydlím taky v Nížkovicích. Asi za dva roky můj páneček umřel takže jsem zůstala jenom s paničkou, která nemá takový vztah ke zvířatům jako páneček nebo "adoptivní panička". Po jeho smrti jsem se upnula na "adoptivní paničku", která mě bere i s jejími psy ven, kde si hrajeme. Kupuje mi i dárky na vánoce, koupe mě, umývá mi misky a další věci. Mám ji moooc ráda. To je asi všechno co bych o sobě mohla říct. Moje fotky z roku 2007 najdete zde a z roku 2008 jsou tady
(Není to náš pes, ale je to pes strejdy mojí paničky)
Jmenuju se Michal, říkají mi Michale, Míšo, Michálku, Michálečku. Jsem kříženec, nejde už poznat, které rasy jsou dohromady pomíchané, ale myslím, že jich je fakt hodně. Myslím si, že někdo z mých předků byl německý ovčák nebo možná i špic. Narodil jsem se v Násedlovicích na začátku dubna roku 2002. Moje maminka měla jeden rok když jsem se narodil. Nechali si mě, protože jsem byl jediný pes z celého vrhu, který byl černé barvy, ostatní štěňata měla krémovou barvu po mé matce. Dva roky jsem žil se svojí mamkou u tety mé "adoptivní paničky" a pak mě odvedli ke strýcovi mé "adoptivní paničky" kde mám hlídat dům. Můj dosavadní páneček se o mě sice stará dobře, dává mě hodně jídla takže o hladu nejsem, krmí mě zbytky co sám nedojí a to se moc nelíbí mé adoptivní paničce, protože říká, že jsem moc tlustý a že bych taky měl trošku papat i nějaké granule, ale to můj páneček nechce pochopit a argumentuje tím, že dřív psi žádný granule neměli a taky žili. Podle mé "adoptivní paničky" je to pěkná kravina, ale ona s tím nic nenadělá, protože páneček se přesvědčit nedá. Vždycky se nejvíc těším když dojede na návštěvu "adoptivní panička" jsem celej bez sebe radostí, protože mi vždycky přiveze nějaké psí dobroty a hraje si se mnou. Jsem strašně rád že ji mám. Nevím co bych ještě o sobě napsal, ale pokud si ještě na něco vzpomenu, tak to sem určitě dopíšu. Mrkněte se taky na mé fotky, najdete je zde
